Každý počítač (a samozřejmě i smartphone, tablet atd.) připojený do Internetu má svůj číselný kód, tzv. IP adresu. IP adresu tvoří v případě staršího přenosového protokolu IPv4 řetězec čísel oddělený tečkami (např. 217.31.201.43) nebo v případě novějšího protokolu IPv6 řetězec čísel a písmen oddělených dvojtečkami (např. 2A01:430:217::2).
IP adresy si lze zapamatovat jen velice těžce. Proto vzniknul systém DNS (Domain Name System), který jménům, tedy doménám, která jsou snadno zapamatovatelná pro lidi, přiřazuje čísla, tedy IP adresy, kterým zase rozumí počítače. Pokud tedy napíšeme do prohlížeče adresu nějaké stránky (např. www.dobradomena.cz), musí počítač nejprve zjistit, na jaké IP adrese nalezne server, který požadovanou webovou stránku obsahuje.
Počítač se nejprve zeptá jednoho z tzv. kořenových DNS serverů, zda zná IP adresu serveru, který hledá. Ten ji sice nezná, ale ví, kterého serveru se zeptat na IP adresu serverů v doméně .cz. Postupným dotazováním nakonec počítač kýženou IP adresu získá, spojí se s www serverem na příslušné adrese, stáhne obsah stránky a zobrazí jej uživateli na obrazovce.
Pokud by dotazování probíhalo vždy kompletní, zbytečně by se zdržovalo. Proto se počítač dotazuje rovnou tzv. vyrovnávacího DNS serveru. Je totiž vysoce pravděpodobné, že na stejnou adresu se dotazoval někdo před vámi a informaci o ní vyrovnávacímu DNS serveru předal.
Celý proces dotazování se odehraje ve zlomku vteřiny.
Rychleji než váš pejsek stihne slupnout piškot.